search mapa english

Namasté Nepál
(DCWC-CZ), o.s.
Jílovská 1150/41
142 00 Praha 4
Česká republika
IČ: 27 05 68 81
DIČ: CZ 27 05 68 81

info@namastenepal.cz

Pokud chcete odebírat náš newsletter, přihlašte se zde


Opište kód z obrázku:


Facebook

Návštěva adoptovaného dítěte

(reportáž české maminky zapojené do projektu ÚSMĚV Z NEPÁLU)

                                                                                             Buddha Ghising

Na začátku roku 2008 jsem objevila stránky organizace Namasté Nepál, která umožňuje adopci nepálských dětí na dálku. Protože je mi celkově oblast Himálaje velmi blízká a o adopci na dálku jsem uvažovala již dříve, rozhodla jsem se podporovat chlapce jménem Buddha Ghising z vesnice Darga.

Při plánování dalšího výletu do Himálaje bylo o destinaci rozhodnuto jednoznačně: pojedu do Nepálu s tím, že se pokusím navštívit “synka” a jeho rodinu. Asi dva měsíce před odletem jsem kontaktovala organizaci Namasté Nepál, která mi bez problémů setkání umožnila.

V Káthmándú jsem kontaktovala Akka Lamu (hlavního “šéfa”), který pro mne zajistil nezbytného tlumočníka do nepálštiny, protože domorodci ve vesnici anglicky moc nemluví. Byla jsem upozorněna, že cesta trvá cca 6 až 7 hodin autobusem a další dvě pěšky. Tlumočník jménem Dípendra, který též pracuje pro organizaci, mi pomohl s nákupem dárků pro rodinu. Pro Buddhu jsem koupila nějaké oblečení, pro školu, kam chodí, fotbalový míč a pro celou rodinu nějaké jídlo (sušenky, cukr, nudle). Batoh jsem pak měla dost obrovský.

Rýžová políčka v okolí Dargy 


Cesta autobusem byla nejprve po asfaltu, ale pak přešla v prašnou silničku, takže jsem měla několik milimetrů prachu na sobě i v plicích. Autobus měl, jak už to v těchto končinách bývá, zpoždění. Oblast, ve které jsme se celou dobu pohybovali, leží v nadmořské výšce cca 1500-2000 m. Všude okolo jsou nádherná rýžová pole a zahrady plné pomerančů a banánů – zkrátka ráj na zemi! Cestou pěšky jsme rozdávali dětem dopisy z Čech. Dípendra, který shodou okolností z této oblasti pochází, znal snad všechny děti z okolí.

  

Jeden chlapec, který měl na starosti totálně zuboženou kozu, říkal, že ji napadl tygr a že je lepší nechodit venku za setmění. Nevím, jak to s těmi tygry doopravdy je, zda tam jsou nebo ne, rozhodně jsem to vůbec zkoumat nechtěla. Jedna věc je ale zarážející: většina dětí umí nejlépe nakreslit právě tygra. I můj „synáček“, který zrovna na kreslení zatím moc není, dovedl ztvárnit tygra naprosto dokonale.

 

Přenocovat jsme měli v rodině mého Buddhy, což bylo ještě pár hodin cesty. Z původně naplánovaných dvou hodin se nakonec vyklubaly čtyři, protože se přece jen ten batoh do kopce trochu pronese a ještě jsme se cestou zastavovali u dětí a ve dvou školách.

                                                                                  Přivítání ve škole

Ve škole mého Buddhy na mě děti čekali až do pozdního odpoledne. Milé překvapení bylo, když mi začali dávat věnce z kytek na přivítanou. Připadala jsem si jak strašně důležitá delegace. Cítila jsem ale, že velkou nevýhodou je, že neumím nepálsky. Všechno by bylo mnohem jednodušší nebýt problému v komunikaci, kdy se navzájem nechápeme. Děti si mezi sebou pořád něco šuškali a chichotali se, ale já jsem jim nerozuměla, a tak jsem se mohla jen usmívat. Ale i to má své kouzlo. Ze školy jsme pokračovali k Buddhovu domovu samozřejmě již za tmy. Nějak mě ani nenapadlo myslet na ty potencionální tygry, protože jsem byla plně zaměstnaná krkolomnou pěšinkou. Vlastně nakonec mi pár nepálských gentlemanů pomohlo s batohem, což mě mile překvapilo.

 

Malý Buddha nám šel naproti a chudák z toho setkaní byl dost dlouhou dobu pak přešlý. Posvítili mi totiž baterkou přímo do obličeje (jsem totiž „totální“ blondýna a byla jsem po tom dni dost uhnaná, tj. rudá v obličeji, těžce dýchající a úplně zplavená, protože bylo docela horko) a chudákovi Buddhovi řekli něco v tom smyslu, že „tak tohle je tvá adoptivní maminka“. Načež malý Buddha jen vyvalil oči a otevřel pusu. No, zkrátka měl výraz jako když vidí výše zmíněného tygra.

                   Rodinné foto                                          Večerní zábava


Následovala slavnostní večeře - tradiční dálbhát (rýže s čočkou), ale netradičně s masem, vařené vajíčko a vše se zapíjelo horkým buvolím mlékem. Buddha má pět dalších sourozenců a ještě se přišli podívat děti z okolí. Vzhledem k jazykové bariéře mě nenapadla lepší zábava, než přesvědčit dětičky, ať mi zazpívají a zatancují nějaké tradiční písně. Chvíli jsem se k nim také přidala, ale můj chraplavý bas nebyl úplně vhodný. Byla to opravdu legrace. Já jediná, i přes mé protesty, spala na jediné posteli, kterou rodina měla.       

 

                                                                              Buddha kreslí tygra


Ráno jsem se probudila okolo šesté hodiny ranní a Buddha už měl tou dobou napsané všechny úkoly a kreslil tygra pro mě. Po snídani (sklenice horkého buvolího mléka) se šlo na obhlídku místních škol. V jedné škole jme rozdávali dětem, které jsou finančně podporované rodinami z Čech, školní pomůcky, mýdla, pasty na zuby a jiné praktické věci. Já jsem měla roli zástupce České republiky a za všechny „adoptivní rodiče“ jsem dary dětem rozdávala. Musím tedy říct, že mě organizace velmi mile překvapila v tom, jaký je ve všem systém.                                                     

 

                                                     Ve školách


Vyjmenované děti museli předstoupit s  rodinným zástupcem, který musel podepsat „předávací protokol“. Bohužel až na jednoho jediného rodiče neuměli psát, takže museli na daný dokument dát dva otisky prstů. Dále mě mile překvapilo, že se dětem kupují opravdu kvalitní věci, například batoh do školy se nechává šít speciálně pro tyto účely. A dětičky samozřejmě za dary musely uctivě poděkovat.

 

Phursang v Káthmándú


Kamarádka z Čech, která adoptovala holčičku jménem Phursang, mě požádala, abych nakoupila také něco pro ní. Bohužel Phursang není ze stejné vesnice jako můj Buddha, ale Akka Lama a Dípendra mi pomohli tím, že požádali rodiče holčičky, aby jí poslali za mnou do Káthmándú. Phursang byla poprvé ve městě, tak byla ze všeho hrozně vykulená, což je vidět na fotkách. Ožila až v hračkářství.

Závěrem musím přiznat, že jsem byla návštěvou dětí i škol a celkově organizací Namasté Nepál nadšená. Považuji to za super zkušenost a doufám, že jsem v nepálských vesničkách nebyla naposledy! Také hledají nějakého doktora, který by se tam usadil, tak možná začnu studovat medicínu.

 


Lucie Tajčmanová

lucataj@gmail.com

nahoru