Namaste Nepal

Tomáš Beránek - Škola v Čétáně a škola Taši Kunsali (květen - červen 2004)

01.05.2004 14:57

Reportáž o aktivitách DCWC přímo z Nepálu

Správné místo pro školu

…pokračujeme po hřbítku a tvoříme zajímavou skupinu: deset Nepálců různého vzezření a vybavení od tenisek, batůžku a šátku na hlavě po polobotky, diplomatku a deštník, k tomu jeden buddhistický mnich, jeden Skot a jeden já.
Ženy okopávající kukuřici na úzkých terasovitých poličkách zanechávají práce a zvědavě si nás prohlížejí. V této oblasti žije kmen Tamangů tibetského původu. Jejich domky jsou obdélníkové s doškovou střechou, bohužel se začíná objevovat mnoho nových ze střechami plechovými.







Vesnické domky v oblasti Nágré Nagarčhé

Z výšky více než 1900 m klesáme přes ves Madžiphéda a Salambu do údolí v 1140 m a následuje prudký výstup. Z domku ve stráni vybíhá křepká stařenka a vítá nás. Ukazuje se, že je matkou malíře thanegk Singha, který jde s námi. Je jí prý přes 75 let.
Při vzdáleném hřmění pokračujeme ve výstupu k malému klášteru Taši Kunsali ve výšce 1429 m, kde je již shromážděno spousta lidí a dětí. U kláštera se má stavět nová škola financovaná DCWC. Na zeď kláštera je slavnostně přibit projekt stavby a domnívám se, že tím veškeré ceremonie skončily.
Ale ouha: jsme s Eddim vyzváni sednout si za stůl, nastávají slavnostní projevy v nepálštině, které Akka stručně tlumočí. Jsme v nich označováni jako velcí pomocníci nepálským lidem. Pak se k nám postupně vrhají místní ženy a dávají nám na krk nespočetně kathaků (hedvábných šál, jimiž buddhisté vyjadřují úctu váženým osobám) a věnců z květů rododendronů, bougainvill, stromů vonících jako jasmín (Schima wallichii) a dalších.

 

 

 


Každá akce přiláká množství diváků

Pod záplavou kathaků je mi horko na krk, voním jako květinářství a navíc jsem vyzvaný k proslovu o mém vztahu k Nepálu a způsobu jak pomáhám. Samozřejmě v angličtině. Naštěstí Eddie hovoří jako první, takže mám asi minutku čas si proslov připravit, musím ale dávat pozor, abych neopakoval to, co říká on.
Ceremoniál končí, jdeme se podívat na druhou stranu kopce na stavební parcelu. Místo je zarostlé, do pichlavých křovisek se nám zaplétají kathaky, navíc na květy se snaží nalétávat jakýsi velcí brouci. Autor projektu, stavební inženýr, vytahuje pásmo a začíná vyměřovat, raději neříkám, že by měl mít alespoň libelu, aby podle ní pásmo mohl držet vodorovně. Místo je díky prudkému sklonu pro stavbu zcela nevhodné a s Eddim vybíráme o něco níže rovnější a tudíž lepší. Ostatní souhlasí. Mezitím se setmělo a my klopýtáme kamenitou stezkou dolů k domečku, kde budeme spát…

Jak postavit školu
…dostal jsem nabídku jet se podívat do Nagarkótu asi 20 km východně od Káthmándú. DCWC zde staví školu využitelnou i pro dospělé, kde se budou učit Nepálci číst a psát za peníze vybrané během výstavy v ČR.

Doprovází mě Saši, 28letá Tamangka, která pracuje jako dobrovolnice pro DCWC. Je velice příjemná a mluví slušně anglicky. Jedeme autobusem, vystupujeme v Tilkótu v sedle malého hřbetu a pokračujeme po cestě ve svahu mezi domky do vesničky Čétána.
Kolem nás jsou velké skupinky vojáků v plné polní, celí zpocení ve velkém vedru, které zde ve výšce přes 1550 m panuje, ale mile na mne pokřikují "How are you?" To mě činí klidnějším, jelikož jejich prsty na spoušti zřejmě ostře nabitých sapíků nejsou nic moc.

Škola má být podle prezidenta nadace Akky za 10 dní dokončena, ale se Saši se shodujeme na tom, že je to "impossible". Zdi jsou neomítnuté, hotová je jen konstrukce střechy, chybí okna, podlahy se právě betonují a terénní úpravy zaberou také dost času…
Rozestavěná škola v Četáně

…o tři dny později se vydáváme do Čétány znovu. Zástupci nadace DCWC tu mají sraz se stavitelem a budoucí ředitelkou školy, aby se dohodli na finálních úpravách stavby.

Zatímco vzrušeně v nepálštině diskutují o tom, co je možné pozměnit a co nikoliv, sleduji, nakolik pokročily práce od mé minulé návštěvy. Podlahy jsou již dokončené a zedníci se právě věnují podezdívání střešní konstrukce.
Přichází i několik lidí z vesnice, protože dnes je něco jako "den otevřených dveří", při němž i místní obyvatelé mají možnost se ke všemu vyjádřit a popřípadě navrhnout ještě další možné úpravy. Moc jich nepřišlo, ani ne deset a tak stavbu jen zvědavě okukují zblízka. Nakonec jsme pozváni dolů do vesnice na čaj a sušenky…
 
Boj s negramotností
…stoupáme po široké kamenité cestě, která vede ke chrámu Badžru Jóginí, a z ní odbočujeme na malou pěšinku ještě strměji se klikaticí vyprahlým borovým lesem.
Městečko v údolí je stále menší a menší a více než pět set výškových metrů nad ním zaliti potem vcházíme do vesničky Ghumarčók, jejíž nízké domky se ztrácí mezi dřevěnými konstrukcemi plnými dozrávajících okurek.
 
Ghumarčók - výuka probíhá na zápraží
Zahýbáme k jednomu domku, Saši se zdraví s jeho obyvateli, kteří pro Raphaëla a mne kladou na zápraží proutěné rohože a vyzývají nás posadit se na ně. Za chvíli začínají přicházet místní vesničané, převážně ženy všech věkových kategorií. Majitel domku staví na zápraží malou tabuli, mezitím Saši předává mladé energické ženě balík sešitů. Je to místní učitelka. Všichni se připravují na hodinu psaní. Na zápraží posedává přes dvacet účastníků kurzu čtení a psaní pro negramotné nepálské vesničany, který pořádá nadace DCWC. Dnes je čeká písemný testík.

Učitelka všem rozdává obyčejné tužky a nabízí i ořezávátko k jejich zašpičatění. To ovšem ženy odmítají a raději vytahují srpy zastrčené za pasem. Žasnu, jelikož jsem nikdy neviděl ořezávat tužku srpem a navíc s takovou obratností. Mezitím vyučující píše křídou na tabuli zadání v nepálském písmu, všichni ji pozorně sledují a text si opisují.

Nechceme je dál rušit, a tak se přesouváme skrz vysoký porost kukuřice na terasovitých políčkách na druhý konec vesnice. Mezitím se zatáhlo, z temně černých mraků nad protějšími kopci intenzivně hřmí a po chvilce začíná pršet. Naštěstí zrovna přicházíme k baráčku, v němž budeme svědky jiného kurzu. Domek patří další učitelce, statné ženě ve středních letech, kolem které běhá houf malých dětí. Rychle nás pouští dovnitř, protože déšť přechází v přívalový monzunový liják.
 
Kurzy čtení a psaní navštěvují hlavně ženy
Žena okřikuje děti, utahuje žárovku na stropním trámu, takže konečně vidíme, že jsme v prostorné místnosti bez oken. Jediným nábytkem jsou zde rohože a velká tabule stojící na dřevěné lavici. Tu dostáváme k sezení, a proto tabule musí na zem.

Každou chvíli se otvírají dveře, to když dovádivé děti vybíhají ven nebo přichází frekventanti kurzu. Vidíme, že lijavec stále sílí, ale přesto přicházejí další a další žákyně schované pod kusem igelitu. Po chvilce je jich skoro třicet a paní učitelka nám ukazuje docházku - dnes opět stoprocentní účast!

Tento kurz, jehož délka je šest měsíců, je teprve v začátcích, takže se věnují čtení. Paní učitelka píše na tabuli jednoduchá slova, které ostatní najednou několikrát opakují. Po nějaké době dochází ke změně: vyvolané ženy mají předčítat slova napsaná na tabuli. Moc jim to však nejde, ale ony si z toho nic nedělají a svým chybám se společně vesele smějí.
Venku přestalo pršet, loučíme se a procházíme zpátky vesnicí. Mezitím první kurz již skončil a my zveme jeho učitelku do místní hospůdky na čaj…
 
Distribuce oděvů
…jeden z předcházejících dní jsme věnovali roztřídění oblečení z ČR podle velikosti a nacpali ho do lépe přenosných pytlů. Dnes dopoledne jsme se sešli v kanceláři DCWC, 4 Nepálci, 1 Švýcar Raphaël a já, pytle odnesli do mikrobusu a vyrazili do vesničky asi 30 km severovýchodně od Káthmándú za Nagarkótem jménem Kartiki.
Cestou se k nám přidali ještě 3 Nepálci z vesnice, kde se právě dokončuje stavba školy. Mikrobus nás odmítl dovézt po prašných cestách až do vesnice, tak jsme nahodili pytle na ramena a odkráčeli asi 3 kilometry do malebné vesničky, kde nás už očekávaly houfy domorodců.

Uvítací výbor nás okrášlil věnci z květů kolem krku, takže jsme ihned začali vonět, pak jsme byli posazeni za ozdobený stůl před jeden baráček, za námi se skvěla cedule "D.C.W.C. / Distributing of Clothes" a museli jsme pronést nějaké projevy, jež Akka tlumočil do nepálštiny.
 
Distribuce dětského oblečení v Kartiki
Mezitím se počet lidiček zvýšil, utvořil se třičtvrtěkruh, dole dvě řady dětí, za nimi dospěláci. A než jsme se nadáli, začalo rozdávání. Byl jsem vyzván, abych se ujal předávání. Trochu mě tato výzva zaskočila, leč pustil jsem se do toho: ze seznamu bylo přečteno jméno, jeho nositel se prodral zástupem, Saši s Jubasem vybrali nějaký kus ošacení, dali mi ho, já ho slavnostně předal, sepjal ruce na pozdrav a další jméno.
Dětičky i větší děti se tvářily velice nadšeně, když dostali svůj kousek. Objevil jsem dokonce i jedno tričko, které jsem nosíval před dávnými lety coby malý kluk, a věnoval ho jedné holčičce.

Postupně mě brněla noha a bylo horko na slunci, tak jsem poprosil Raphaëla o výměnu a šel rozdávání dokumentovat. Objevily se i matky s úplně malými miminy, ta dostala alespoň čepičky.

Zbyla spousta oblečeni větších velikostí, takže pokračovalo rozdávání i pro dospělé, kteří byli rovněž nadšeni až na jednu babču - komediantku, které se její kus nelíbil, a proto sehrála komedii, aby dostala něco jiného. Všichni jsme se zasmáli.
Mezitím vypukla skoro módní přehlídka. Kluci někam zmizeli, zato dívky si začaly zkoušet nové oblečení a radostně se předváděly svým sousedkám. Na závěr měl starosta dlouhý děkovný proslov - ten nikdo netlumočil, ale v každé větě bylo slyšet nepálské slovo dhaňabát = děkujeme. Rozloučili jsme se a vyrazili zpět…

(květen až červen 2004)
Text: Tomáš Beránek Foto ©Tomáš Beránek, Raphaël Tibalet

Vzdělávací kurzy popisované v reportáži byly financovány z výtěžku prodejních výstav "Umění tibetské thangky" uskutečněných v České republice v roce 2004
Obě školy popisované v reportáži byly již dokončeny a navštěvuje je přibližně 150 dětí
 

Škola v Čétáně byla slavnostně otevřena 17. července 2004
Foto © Nava Mananadhaer
 


Škola v Taši Kunsali při slavnostním otevření 2. prosince 2004
Foto © Akka Lama