Namaste Nepal

Zkušenosti našich dobrovolníků

KAMILA HRUBÁ - jaro 2014

(tyto vzpomínky na dobrovolnický pobyt v Nepálu ve vesnici Dahoo vyšly v časopise ŽLUTÝ, který si můžete prolistovat na linkách Student Agency)

Mezi Tamangy

Probouzím se do nového rána. Slyším kdákání slepic, vrkání holubů a občasné buvolí zabučení. Cítím, jak chladný vzduch proudí do místnosti. Jak by také ne. V našem hliněném domku totiž chybí jak dveře, tak okna.

Ve zdech vyskládaných kamením jsou pouze otvory. Odměnou za to je mi ale výhled ven. Jen co si promnu oči, spatřuji vzdálené svahy vysokých kopců. V údolí před nimi se válí bělostné mraky a mám tak pocit, jako by pod námi bylo jezero. V místnůstce oddělené jen bambusovou zástěnou se hlava rodiny, nejstarší muž, klaní před malým buddhistickým oltářem a mumlá přitom posvátné mantry. Nalévá vodu do malých kovových kalíšků, aby je vzápětí obětoval buddhům. Zapaluje posvátné bylinky, kterými pročišťuje prostor krouživými pohyby za neustálé recitace. Po skončení každodenního rituálu se ještě třikrát pokloní se sepjatýma rukama a čelem se dotkne podlahy.

Zhluboka se nadechnu čistého čerstvého vzduchu a vyběhnu před dům. Musím se trochu rozhýbat. I když se nenacházím v hlavním vysokém himálajském pásmu, je přeci jen leden a to i v nižším předhůří stačí na to, aby člověk po noci strávené ve venkovní teplotě prokřehl. Potom, co se opláchnu u pramene, ze kterého prýští křišťálově čistá voda, slyším volání, že čaj je hotový. Po dřevěném chatrném žebříku vedoucím do prvního patra domu vybíhám k ostatním. Rodina už sedí pohromadě, nejstarší žena nalévá z kouřícího kotlíku horký čaj do plechových hrnků. Vaří se tu na jednoduchých kamínkách sestavených z hliněné konstrukce, která drží hrnec nad ohněm. Chvílemi si musíme nos a ústa zakrývat oblečením, jak nás pálí od kouře. Přesto jsme rádi, že se můžeme alespoň trochu zahřát a krčíme se u plápolajících plamenů na slaměných podložkách položených na hliněné podlaze, natěsnaní jeden na druhém. Od pusy nám jde pára, jak popíjíme černý čaj dochucený cukrem a solí.

Mezitím babička bere ze země do ruky srp a kus silného provazu a pomalu schází dolů. Za chvíli ji následuje i dědeček. Lidé se tu probouzí brzy a den začíná pozvolna, není tedy kam spěchat. S ostatními v klidu dopíjíme čaj a ještě trochu posedíme. Rozhodnu se projít po okolí mezi bambusy, banánovníky, mangovníky a kaskádovými políčky. Přes zimu trvá období sucha, proto nevidím moc zeleně, jen pár posledních větví a listů.

Náhle slyším podivné zvuky. Odněkud se ozývá šustění, ťukání a praskání, jakoby se někdo nebo něco prodíralo houštím. Ať se ale rozhlížím, jak můžu, nikde nikdo a nic. Přitom to musí být blízko. Zastavuji se a vyčkávám, nedávno mě vesničané vystrašili varováním před šakaly a levharty. Přede mě najednou zčistajasna přistane větev se zelenými listy. Překvapeně vzhlížím vzhůru. Chvíli si myslím, že mě šálí zrak. Protřu si oči. V koruně jednoho stromu spatřuji naši bosou babičku, jak osekává poslední zbytky zeleně. Obratně se tam nahoře ohání srpem. Když si všimne, jak na ni s otevřenou pusou zírám, usměje se na mě jakoby nic, a dále se věnuje své práci. Hromada na zemi se rychle rozrůstá, babička pár hbitými pohyby slézá zpět dolů, mrkne na mě, pobere listí a nese ho buvolům. Ještě chvíli stojím na místě a zírám na ten hladký, ne příliš rozvětvený strom. Netuším, jak by se mi mělo podařit na něj vylézt i v botách. A to mi není 71.

Když se blížím k našemu dvorku, vidím, že celá rodina rozbaluje slaměné podložky před domem. Vedle nich leží hromada sušených kukuřičných klasů. Jeden ze starších bratrů se na mě směje: „Je pěkné počasí, tak si chvilku posedíme venku s kukuřicí.“ Sedáme si společně na sluníčko a dáváme se do práce. Rukama drolíme kukuřičná zrna od středu. Práce jde pozvolna, ale nikdo nikam nechvátá. Každý, kdo jde zrovna okolo, se na chvilku zastaví a jen tak mezi řečí přispěje svým dílem a odrolí pár kukuřic. Ženy se spolu smějí, prarodiče mlčky sedí a naslouchají konverzaci. Za chvilku máme ruce samý mozol, ale nikdo nenaříká, smějeme se jim. Asi po dvou hodinách jsme hotovi.

To už babička namletou kukuřici vkládá do hrnce, aby z ní v kuchyni nad ohněm uvařila a uhnětla kaši podobnou naší polentě. Vařené kopřivy s chilli a solí, které jsou k obědu jako příloha, už jsou hotové. Ráno je sestra nasbírala po okolí. Blíží se večer a jeden ze sousedů ke mně přiběhne s úsměvem od ucha k uchu: „Pojď, u kamaráda mají nový buvolí přírůstek!“ a už mě táhne skrze náves, kde se u otevřeného pramene myje několik žen zahalených do barevných šátků a látek, k domu jeho přátel. Na dvoře je plno sena, které provonělo vzduch, slepá babička sedí se spokojeným úsměvem na nízké kamenné zdi a zbytek rodiny se shromažďuje kolem malého černého mláďátka sajícího mléko od jeho matky. Ta kontroluje situaci, a když se někdo přiblíží více, než se jí zdá vhodné, hrozivě zakoulí očima. Po chvíli jeden ze starších mužů odvádí telátko a přivazuje ho k vedlejšímu kůlu. Ujímá se dojení a za pár okamžiků se už v malé kuchyni v přízemí všichni scházíme k čerstvé pochoutce převařené na ohni. V malé místnůstce nás sedí na třináct. Svoláváme další sousedy, abychom se o mléko podělili. Se zářícíma očima a vřelým úsměvem nabízí majitel domu radostně plné hrnky všem přítomným.

Po příjemném zahřátí se vracím do domu své rodiny. Vylézám po žebříku do prvního patra hliněného domku a v otvoru, který slouží za dveře, zůstávám překvapeně stát. Babička s dědečkem balí do bund a dek tři malá kůzlátka, která pak přikrývají slaměnými koši. Bratr mi vysvětluje: „Jsou ještě malá, tak aby jim v noci nebyla zima.“ Z vedlejší místnosti slyším tiché vrkání holubů. Bydlí jich tam pět v malých dřevěných přihrádkách u stropu. Sedíme pospolu na hliněné podlaze a zničehonic dovnitř vstupuje starý muž v tradičním plátěném obleku a nepálské barevné čapce. U úst má roh, na který troubí. Hudbu prokládá slovy, zaříkávadly a máváním rukama. Nikdo se nenechal zneklidnit. Chvilku jen nehybně sedím, než mi sestra vysvětluje: „To jen vyhání zlé duchy z domů ve vesnici, neboj.“

Mezitím se staří rodiče po ukončení večerních modliteb doprovázených poklonami u oltáře ukládají ke spánku. Vytahují si slaměné podložky a pár dek, za polštáře jim slouží pytle od rýže. Spokojeně uléhají na zem a za chvíli je slyšet jejich pravidelné oddychování. Je už pozdě, blíží se osmá. Krátce po čtvrté ráno už poběží dolů k řece na pole vzdálené hodinu chůze pro nasušenou slámu, aby měli buvoli co k snídani. Je tma, nikdo už nevychází ven. Den je pro lidi, noc pro duchy. Je to pro mě výborná šance se jít umýt k prameni. Přes den bych se musela halit a strpět na sobě mokré studené oblečení. Takhle mám jistotu, že budu mít své soukromí. Až na ty duchy. Kochat se můžu pohledem na oblohu posetou hvězdami. S drkotajícími zuby se po ledovém osvěžení nabaluji do všech mikin, které mám s sebou, zalézám do spacáku a jen co se trochu zahřeji, usínám klidným spánkem za cvrkotu hmyzu a šumění větru. #


Kamila HRUBÁ
(*1989, Liberec) Strávila rok v Indii a v Nepálu, z toho šest měsíců ve vesnici Dahoo mezi Tamangy. Nyní se do Nepálu vrátila a pracuje v Káthmándú na Honorárním generálním konzulátu České republiky a pracuje na knize o svých zážitcích z cest Jak na jaka. Můžete ji sledovat na FB Kamila Rosni Tamang.

 

KATARÍNA KLÚČIKOVÁ - jaro 2011

Charakterizovať Nepál a môj pobyt v ňom mi pripadá rovnaká úloha, ako sa pokúsiť chytiť oblak rukami. Keď sa naň pozerám zo zeme, príde mi to ľahké a samozrejmé, veď je ako biela vata. Čím bližšie však k oblaku som, tým väčším sa stáva, a keď doň ponorím ruku zistím, že sa rozplynie.
Zhrnúť môj vzťah a moje skúsenosti z Nepálu do krátkeho článku je pre mňa rovnako nemožné. Cítim, že tým ohraničím niečo, čo si nezaslúži byť ohraničené, že uzatvorím do nádoby niečo, čo v nádobe nemá byť. Asi je to tým, že Nepál je krajina slobodného ducha, slobodných ľudí a túto slobodu jej nechcem brať. Veď je to práve táto sloboda, ktorá mi tam v mnohom otvorila oči a srdce...
...ani neviem ako a je to tu. Snažím sa zbaliť si všetky potrebné veci na svoj 6 týždenný pobyt v malej nepálskej dedine východne od Kathmandu, kde budem vyučovať angličtinu žiakov v miestnej škole. Na svoj dobrovoľnícky pobyt idem vďaka českej organizácii Namasté Nepál, ktorá sa snaží rôznymi spôsobmi pomáhať tejto krajine. Okrem vyučovania angličtiny dobrovoľníkmi v miestnych školách tiež stavia školy tam, kde sú najpotrebnejšie, pomáha pri budovaní nemocníc, či podporuje chudobné deti, aby mohli chodiť do školy...                                
...je večer a letisko, kde som priletela, vyzerá inak ako všetky letiská, ktoré som doteraz videla. Žiadne sterilizované priestory, ale normálna tehlová budova. Keď idem taxíkom do hotela, pripadá mi to skôr ako keby som sa viezla prašnou ulicou na koniec sveta, a nie centrom hlavného mesta. Moje pocity sú zmätené, a dá sa povedať, že zažívam kultúrny šok. To zatiaľ neviem, že bude trvať ešte asi týždeň, kým prejde. A dôvod? Rúcajú sa mi všetky istoty, ktoré mi poskytovala „moja“ civilizácia a ja sa zrazu cítim stratená. Stratená vo svete, ktorý funguje úplne inak, ako ten, ktorý tak dôverne poznám... V kútiku však viem, že to je práve moja duša, ktorá sa z toho raduje..tak jej nechám priestor, veď ona už bude vedieť čo s tým...          
...po pár dňoch „prežitých“ v Kathmandu som na ceste autobusom do dedinky Thapagaun, kde budem nasledujúcich 6 týždňov učiť angličtinu. A ani neviem prečo, vychutnávam si cestu v rozheganom autobuse preplnenom ľuďmi a rôznymi vecami. Obdivujem vodiča aj autobus, a niekedy mi je záhadou, akým spôsobom tak úspešne zvládajú túto, pre mňa neprejazdnú cestu. Nechávam na osud, či sa autobus nahne smerom do rokliny alebo zostane na ceste. Na moje počudovanie mi to dáva akýsi pocit slobody a radosti. A na moje šťastie sa autobus nahne vždy tým lepším smerom a zostáva na ceste...
...ani neviem ako, a v dedinke Thapagaun sa cítim ako doma. Rozmýšľam, čím to je. Asi to bude tým, že je tu všetko tak „normálne“, tak jednoduché, tak úprimné a obyčajné. Užívam si túto obyčajnosť, to, že môj deň sa skladá zo samých obyčajných činností. Užívam si, že v škole je to s deťmi niekedy jednoduchšie a niekedy zložitejšie. Prvotná eufória žiakov z toho, že majú „bielu“ učiteľku z Európy už opadla a neposlúchajú ma rovnako ako neposlúchajú iných učiteľov. Konečne! To znamená, že ma berú tak trochu ako svoju, a už nie som len turistka. Užívam si vedomie, že nie všetko môžem a chcem ovplyvniť, a že za každú cenu nemusím dosiahnuť výborný výsledok...
...na hodinách angličtiny sa snažím hovoriť trochu po nepálsky, prekladať slovíčka, ktorým deti nerozumejú. Odmenou mi je srdečný smiech žiakov. Na oplátku deti strácajú ostych hovoriť po anglicky. Možno si uvedomili, že nie je nič strašné hovoriť „smiešnym“ jazykom bez správnej výslovnosti...
 ...dni pomaly ubiehajú, a aj keď si to nechcem priznať, prichádza čas lúčenia a odchodu. Lúčenie nemám rada, snažím sa z neho urobiť veselú udalosť, ale moc sa mi to nedarí. Do poslednej chvíle si neuvedomujem, že naozaj odchádzam. Ešteže ma čaká takmer 10 hodín strávených na letiskách čakaním. Snáď to za ten čas pochopí aspoň moja hlava, keď už nie srdce. Niečo mi však hovorí, že to nebolo posledný krát, čo som navštívila túto krajinu. Musím sa predsa vrátiť po svoje srdce.

 

LUDĚK MACHALÍČEK - zima 2010/ 2011

Směr východ

Jednoho dne mi hlavou proběhla myšlenka, že by bylo dobré trochu okořenit svůj život. Ideálním způsobem jak to udělat, bylo trochu zariskovat, pověsit práci na hřebík a odjet na nějaký čas do zemí mnou nepoznaných. Podívat se do Asie jsem měl v úmyslu již dlouho, tak jsem zvolil Nepál. Pomáhat je dle mého asi stejně tak samozřejmé jako dýchat, proto jsem chtěl svou cestovatelskou zkušenost spojit i s aktivitou dobrovolnickou. Začal jsem hledat, seznámil se s pár lidmi a zanedlouho jsem měl plán.

Proč zrovna Namasté Nepál   

Příležitostí pro práci dobrovolníka můžete v Nepálu najít hodně, ale zjištění, že velká většina zahraničních neziskových organizací si účtují za to, že přes ni můžete jet pomáhat, mě dost odrazovala. Nechtěl jsem být zákazníkem těchto cestovních kanceláří, poskytujících výlety za lepším svědomím. Rozhodl jsem se pro menší české sdružení Namasté Nepál, kde jsem si hradil pouze nutné náklady na cestu, jídlo, ubytování a ne ještě abych svou dobrovolnou prací někoho dotoval. Toto sdružení se sice projektem výuky angličtiny ve školách v podhůří Himálaje zabývá jen několik let, ale aspoň byl větší prostor pro improvizaci, další nápady a více dobrodružství.

Člověk taky po poznání nepálských zvyklostí zjistí, že něco dokonale naplánovat je v Nepálu tak trochu nemožné. Typický Nepálec vám s upřímným úsměvem na tváři většinou vše odkýve, slíbí, potvrdí, ale záhy to může být  úplně jinak. Není to snad proto, že by chtěl úmyslně lhát a změnou plánu působit nějaké potíže. Nepálci prostě tvoří a zárověň přijímají změny s lehkostí sobě vlastní. Hlavně se na žádný plán moc nepoutat! Kdo tam byl, ten ví, že všudypřítomné heslo "NO FIX" je v Nepálu na denním pořádku. Jsou vždy smířeni s tím co je a moc to neřeší, což se mi na nich líbí. 

Zpětně tedy mohu říci, že rozumím obtížnosti dokonalé koordinace, a to jakékoliv dobrovolnické aktivity. Volnější projekt byl pro mě navíc i příjemnější  z toho důvodu, že nemám žádné učitelské vzdělání či znalost angličtiny rodilého mluvčího. Důležitá je trocha samostatnosti, chuti a odhodlání. Hlavně být otrlý, nedávat si přehnané cíle a netrápit se z těch nesplněných. Pak se dá zvládnout vše.

Jak se učilo

Do vesnice, kde se škola s názvem Shree Khanda Devi nacházela, jsme odcestovali ve dvojici spolu s dobrovolníkem Davidem. Škola byla rozdělena na 1. a 2. stupeň a podle oficiálních informací zde mělo být 606 žáků. Dle odhadu byla skutečná docházka většinou tak dvoutřetinová. Po dobu našeho tříměsíčního působení jsme vyučovali hlavně 6.-8. třídu. Naši dobrovolnou hodinu, kterou jsme zavedli ještě před začátkem standardního vyučování navštěvovali i žáci třídy 9. a 10. Znalost angličtiny nepálských dětí je hodně individuální. Můžete najít žáky nižších ročníků, kteří si s vámi téměř popovídají, ale stejně tak i žáky starší, kteří si vystačí pouze s nabiflovanou otázkou "May I come in Sir?", která z nich vypadne vždy před vstupem do třídy, a pak už o nich nevíte. Těch druhých je samozřejmě více, ale i s nimi se nějakým způsobem dorozumět dalo. Vždy záleží na schopnostech komunikace obou stran, třeba i s pomocí použití neverbálního jazyka.

Podle mě je dobré se zaměřit na okruh studentů, kteří reagují a mají zájem. Ti ostatní nechť si hezky opisují a poslouchají. Ne každý na to prostě má, s tím je potřeba se předem smířit a nemyslet si, že po působení "učitele ze západu" budou všichni o velký krok jinde. 

Pro děti je asi nejdůležitější se naučit používat i jiné studijní metody, než-li jen opakovaní nebo opisování, což jsou jejich oblíbené disciplíny. Úkolem dobrovolníka by mělo být zapojit ty, kdo mají zájem, do aktivní výuky.

Co se týče podkladů pro učení, nám se nejlépe osvědčili učebnice gramatiky, kde bylo velké množství praktických cvičení (např. Raymond Murphy) a dále také pracovní sešity (např. Headway). Tyto materiály jsme si sami přivezli a podle nich učili. Problém je, že v ruce je máte pouze vy, takže každé zadání musíte nejprve přepsat na tabuli, počkat až si ho všichni opíšou, a pak můžete pokračovat. Zabere to dost času, ale tak to prostě je. Při vysvětlování gramatiky je dobré používat co nejjednodušší schémata pro pochopení. Umět nakreslit prostý obrázek se taky vždycky hodí.  

Nepálské učebnice jsou ve většině případu použitelné maximálně na procvičování výslovnosti při čtení. Jsou v nich totiž složité texty, kterým kolikrát ani vy sami nerozumíte. Tuto nesmyslnou strategii náročných učebních osnov, které nemohou žáci zvládnout, dobrovolník změnit nemůže. Musí se s tím smířit a snažit se po svém.

Výuku jsme doplňovali čtením jednoduchých textů z atlasu, poté tvořili otázky a snažili se konverzovat. Na konci hodiny jsme většinou zadávali domácí úkol na tvorbu vět s použitím nových slovíček. Dobré je výuku odlehčit křížovkou, hádankou nebo hraním aktivit.

Iniciativě se meze nekladou a můžete si vymyslet, co vás napadne. Podstatné je snažit se malé nepálce zapojit do vyučování a pokusit se je přimět používat vlastní hlavu.

Pohled zpět

Pokud moje aktivita prospěla byť jedinému člověku, tak jsem spokojen. Nejde jen o to někomu přímo pomoci, ale vyměnit si zkušenosti a naučit se respektovat jinou kulturu se všemi jejími odlišnostmi je pro naše společné přežití více něž podstatné. Věřím, že pobyt na nepálském venkově mě naučil více neřešit malicherné záležitosti a brát věci jak jsou.